Facebook Twitter Pinterest email tisk

Smuteční řeč na pohřbu - projevy na pohřbech

Projevy na pohřbech

Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.

Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.

Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.

Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.

Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.

Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.

Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.

Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřbu
Zveřejněno: 24.11.2017



SiteMAP